Do areálu vcházím s prvními tóny liverpoolské blackmetalové trojice DAWN RAY 'D. Black metal na Fluffu? To je situace, která by ještě před dekádou působila hodně nepatřičně. Festival v tomto ohledu udělal obrovský krok směrem k žánrové otevřenosti a svojí diverzitou patří k těm nejširším u nás. Původně poměrně úzký žánrový profil se otevřel tak široce, že vedle noise-industriálních podivností a black metalů tu krom hardcoru najdete i kapely, které koketují s poprockem. Otázkou zůstává, jestli je tak pestrý žánrový záběr pro festival přínosem, nebo nikoliv.

FINNISTERRE jsou první kapela na největší scéně a vrací dramaturgii k formě, kterou Fluff vzýval mnoho let nazpět. Parta z Kolína nad Rýnem sází slušně zaťatý neocrust s bolestně řvoucí zpěvačkou Manuelou. Zvuk bohužel není zdaleka tak bažinatý, aby mě dostatečně pohřbil do svých útrob. V tomto ohledu jsou mnohem dál texaští PORTAYAL OF GUILT. Původně infernální temnotou načichlé screamo se žánrově vylilo z břehů a v současnosti experimentuje se vším, co šlo kolem, včetně výrazných noise-industriálních vlivů. Koncert je o poznání dunivější, dobře v něm fungují postrockové znervózňující repetice i přiznané blackmetalové útoky. Ani začínající déšť mě neodradil.

Závěr večera patří dvěma postpunkovým kapelám. Obecně lze konstatovat, že postpunku tu bylo letos opravdu požehnaně. A já postpunk rád. Nicméně australští LOW LIFE i dánští ICE AGE mě svojí hudbou výrazně míjí. První jmenovaní jsou podivnou neidentifikovatelnou kytarovou mlhou s kontinuálně přešlapujícím zpěvákem a nedokáží zaujmout. A ICE AGE působí vlastně až protivně. Chvílemi to zní, jako by THE CURE chtěli hrát něco jako PLACEBO a přitom si nenaladili nástroje. A Roberta Smitha někdo zfetoval. Podivné disharmonické repetice, do kterých se nedokážu dostat, prokládají průraznějšími kvapíky, koketujícími s noiserockem. Ne, tudy cesta nevede. Ne u mě.

V sobotu jsem na místě až ve chvíli, kdy vykopávají INTEGRITY. Tady musím říci, že na Sedmičce v roce 2017 zanechali mnohem lepší dojem. Na Fluffu mají trochu víc vytažený zpěv a kytary zdaleka netlačí tak, jak by se dalo. Kapela, která už na začátku devadesátých let avizovala spojení hardcore-punku a metalu, má stále co nabídnout co se skvělých skladeb týče, bohužel živě tu už trochu chybí energie. Trochu rozpačitě působí i konec setu, při kterém se Dwid Hellion opakovaně ptá, jestli chtějí lidé přídavek. A reakce není nijak hlasitá nebo bouřlivá. Je velmi vlažná. Přesto se rozhodne přidat. Na zadní scéně se rozléhají trochu zvláštní klávesové plochy. Další variace post-punku? No jasně, jak jinak. Tentokráte s výraznou příměsí gotického ducha, nihilismu a indie-popu. Londýnským QLOWSKI menší scéna sluší, rozvíjí určitou intimitu jejich hudby, která by na větším prostoru vysublovala pryč. První postpunk, co mě tu baví. A to budou ještě NOTHING.

Následně jsem na Fluffu překvapil sám sebe. Z druhé hlavní scény se linou taneční beaty a dekadentně vystajlovaná postava neurčitého pohlaví sekaně štěká na lidi kousavé texty. Bristolští GROVE. Jdu blíž. A blíž. Ještě blíž. A najednou jsem v první řadě a kolem mě se odehrává inferno někde na pomezí hip-hopu a velmi tučného, solidně tepajícího drum’n’base. Pohlcující zpocené beaty, řvoucí dredatá postava v ostrém kontrastu s téměř goticky vyklidněnou dýdžejkou v zádech. Zatím mám pocit, že jsem letos na Fluffu nic intenzivnějšího nezažil.

Velkou scénu ukončuje opět postpunková kapela. Tentokráte to jsou ale američtí NOTHING. Kytary se rozpouští v shoegazovém oparu a oproti včerejšímu postpunkovému výběru tady ta atmosféra je. Melancholie v mixéru, co má velmi ostré nože. Tohle sedlo otevřelo tři další skvělé koncerty. Tím prvním jsou MASTERMIND. Ti konečně připomínají, na jakém festivalu jsme. Silový hardcore, vlna ryzí energie. Hardcore kids sprintující po stagi ukončují svoji pouť stagedivingem. Konečně. Pro tohle jsem si přišel. K rozehřání hardcoreového kotle tu navíc stačí jen hudba. Zpěvák Jon Osborne není žádný atlet, který by neustále hecoval, poskakoval. Tady stačí jen vyhladovělé publikum, co konečně dostalo nažrat.

Na zadní scéně se mezitím kapela přesunula doprostřed louky a kolem ní se vytvořil kruh. Do noci pulzují první rytmy brněnské formace FRAU ZWEI. Digitální punk? Ambientní noise techno? Tady je všechno povoleno a žánry nemají smysl. Taneční dekadentní bestie všechny hranice sžírá. Zbývá jen tma tmoucí, do které blikají diody samplerů a efektových krabiček. Po nich je tu opět žánrový kotrmelec.

EXORBITANT PRICES MUST DIMINISH je skladba od amerického grindového komanda DISRUPT a současně i název švýcarské kapely, která v sobě váže členy kapel, jakými jsou například MUMAKIL nebo NOSTROMO. Takže výplach? Přesně tak. Grindcoreová smršť, za kterou by se nemusel stydět ani Obscene Extreme. Možná nejbrutálnější kapela celého festivalu. Vyhlazovací nálet, kterému občas fouká do perutí d-beatová rytmika. Rána na komoru. Závěr noci obstarává powerviolence buldozer FAMILY VACATION ve třech. Mám tak možnost vidět mladé Američany jak na počátku jejich turné, kdy hráli na Obscene Extreme, tak na jeho sklonku. Rozdíl není patrný. Tři mladí podivíni, dva basáci sdílející jeden mikrofon, jedny bicí a nekompromisní grindující base’n’violence. Navzdory pokročilé hodině do publika jako bys hodil granát. No a pokračování příště.